Jdi na obsah Jdi na menu

    Zvířata byla odmalička srdeční záležitost moje i mého manžela. Svědčí o tom nejeden křeček, morče, rybičky, žabky a jiní hlodavci a obratlovci. Největší zlom u mne nastal v době mých asi deseti let, kdy si rodiče pořídili chalupu a já zjistila, že se nic nevyrovná běhání po vsi se smečkou psů a mazlení se s předoucím klubkem kočiček.
    V té době jsem začala velmi škemrat a žadonit, aby mi rodiče pořídili pejska. Po několika letech naléhání jsem se konečně dočkala a za vysvědčení mi byl slíben pejsek. Výběr plemene byl nasnadě, protože naši chovali již v 60. a 70. letech nádherného bílého středního pudla, na kterého často s láskou vzpomínali. Shodou různých náhod (i když, kdo ví, jestli to byly náhody…) jsme se dostali k lidem, kteří chovali bílé střeďáky. Neměli bohužel štěňata,ale pouze 1,5 ročního pejska, kterého však chtěli nechat utratit. Když otevřeli dveře, vřítila se na nás bílá chlupatá koule a hup rovnou do naší náruče. Zkrátka, byla to láska na první pohled! Dodnes nezapomenu na ten pocit, když jsem ho šla prvně venčit – tak já mám svého psa… Deny nás věrně provázel deset let a když nastal jeho čas, byla to obrovská rána pro celou rodinu. Tatínek tehdy prohlásil, že žádného psa už tedy NIKDY! Po týdnu neskutečné bolesti a trápení jsme se s maminkou tajně domluvili a s mým nynějším manželem jsme kontaktovali paní Ing. Naďu Klírovou. Ta nám však sdělila, že v republice je jediné volné štěně bílého střeďáka v Děčíně. Vyzbrojeni maminčinými radami a obrovským elánem vydali jsme se se Zbyňkem na cestu do Severních Čech. Představa malé chlupaté, batolící se kuličky vzala rychle za své – Azzikovi byly tehdy 4 měsíce a v té době měl již neuvěřitelných 40 cm. Samozřejmě, že jsme si ho odvezli a s bušícím srdcem jej přivedli domů nic netušícímu tatínkovi. Ten po malé úvodní etudě naštěstí roztál a dnes by za něj položil život. Azzo byl již od paní chovatelky přihlášený na Baby show v Praze a rodiče řekli, že se tedy pojedou podívat. Dlužno dodat, že u podívání rozhodně nezůstalo a Azzik se úspěšně vystavoval téměř 7 let…
    V té době jsme již my se Zbyňkem žili spolu a pociťovali, že nám doma něco chybí. Taneční tréninky a přednášky na VŠ nás zcela neuspokojovaly a tak jsme si do první pronajaté garsonky v Praze pořídili zakrslého černého králíčka Matyldu, která se stala zakládajícím členem naší smečky. Zjistili jsme, že pořád ještě máme v našich srdcích dostatek místa pro dalšího tvorečka, tak jsme jednoho prosincového dne zašli do kočičího útulku a přinesli si domů černobílé ustrašené koťátko – Amálku. Ta nás dokázala oba na čas plně zaměstnat. V době, kdy jsme koupili náš domeček a začali ho rekonstruovat, nám bylo jasné, že nastal ten správný čas a my bychom si mohli pořídit vlastního psa. Dlouho jsme se rozhlíželi a vybírali jaké plemeno vlastně zvolit. Jednou však přišla mamka a jen tak nadhodila, že viděla nádherného hnědého střeďáka a majitelé, kteří jsou prý moc fajn, plánují zrovna zahraniční krytí. Zřejmě to byla trefa do černého, protože naše rozhodování netrvalo příliš dlouho… Výsledkem byla 9.11.2006 cesta do Křesetic pro našeho chlapečka, kterému věnujeme tyto stránky 

Míša